Roman Němec Roman Němec - filmo/videografie

Všechno je About Time

11. března 2014

Když jsem se před lety vypravil na premiéru filmu Richarda Curtise Love Actually (Láska nebeská), ještě jsem netušil, že se pro mě stane kultovním snímkem. Miluju ten film a od roku 2003 si ho pouštím bez výjimky každé Vánoce (jeden rok to bylo o fous, protože jsme letěli na svátky za oceán, naštěstí byl ale v nabídce palubního entertainment  systému, takže mi příjemně zkrátil let. Dvakrát). Curtis se pro mě stal ikonou už proto, že nejenže dokázal geniálně vymyslet ty desítky vzájemně propletených příběhů (některé byly k naší smůle z filmu v konečné fázi vystříhány z obavy, že by to divák neukoukal), ale dovedl je k dokonalosti i režijně. Loni, přesně po deseti letech, přišel s novým filmem – About Time (Lásky čas). Viděl jsem ho teprve dvakrát, ale už ho miluju taky (budou výživný Vánoce).

Moc nerozumím, proč se v českých kinech About Time jmenuje Lásky čas. Možná, že čeští distributoři film ani neviděli a pojmenovali ho jenom podle této fotky z posteru. Škoda.

Když točíte film a některá scéna se vám nezdá, natočíte ji znovu. Herci se vrátí na své výchozí pozice a pod vaším vedením to sehrají jinak. Představte si, kdyby to tak šlo v reálném životě. Něco zbabráte, vrátíte se v čase zpátky a prostě to napravíte. Jde to. Tedy jenom některým. Tim, hlavní hrdina About Time, se v den svých jednadvacátých narozenin od svého otce dozví rodové tajemství. Způsob, jak cestovat zpátky do minulosti. Jak s tím Tim naloží, na to se zajděte podívat do kina. Prozradím jenom, že to vskutku stojí za to.

Bill Nighy (vpravo) jako ten nejlepší otec učí Tima cestovat v čase.

Původem novozélandský génius Richard Curtis režíruje úžasnou filmovou sekvenci v londýnském metru.

Zprvu nejistý zrzek Domhnall Gleeson (Tim), známý mimo jiné z Harryho Pottera, je herecky naprosto brilantní. Předvádí snad kompletní škálu emocí a přestože to není žádný prvopohledný krasavec, budete ho chtít domů. Rachel McAdams v roli jeho posléze životní partnerky (které mimochodem tmavé vlasy sluší mnohem více, než její obvyklý blond) je neméně přesvědčivá (domů bych jí ale nechtěl, sorry). Nechybí tu ani Bill Nighy se svým specifickým nadhledem (v Lásce nebeské hrál toho zestárlého rockera Billyho Macka, tady úžasného Timova otce), Tom Hollander (stejně věrohodně nesympatický jako v seriálu Desperate Romantics), tak trochu buran Will Merrick (toho znám ze seriálu Skins) a řada dalších známých tváří.

Tohle povedené dílo nutně svádí k zamyšlení, kam by se člověk vrátil, kdyby měl on sám tu možnost. Životních okamžiků, které by si zasloužily korekci, mě napádá bezpočet. Jasně, první se nabízí 26. říjen loňského roku, až tak patetický ale nebudu.

Pro cestování v čase je nejlepší stará skříň.

Vzpomněl jsem si na jiný příběh. Myslím, že bych se vrátil do roku 1993. V Praze na Florenci právě otevřeli čtvrtou českou pobočku Mc Donalds. Chodil jsem tam, protože mi bylo pětadvacet, měl jsem v pořádku žaludek, slinivku i žlučník a příchod amerického fastfoodového řetězce jsme chápali (a i přes jejich tehdejší nestoudně vysoké ceny podporovali) jako závan svěžího vzduchu do té naší postkomunistické zatuchliny (dnes už mi ten smrad přepá­le­né­ho tuku, ve kterém tam koupají ty podivné hranolky, moc dobře nedělá).

V tuhle dobu už samozřejmě všichni (tedy i já) dávno věděli, že jsem gay. Dokonce jsem odebíral jediný gay časopis, co tady vycházel – SOHO Revue. Nestačil jsem ale pobírat všechny ty porevoluční změny a v hlavě měl pořádnej zmatek.

Jednoho podzimního večera jsem seděl v tom Mekáči na Florenci a užíval si nad tácem s rybím hamburgrem a kelímkem postmixové koly západního životního stylu. Venku pršelo a přes prosklené stěny byla vidět jen rozpitá světla projíždějících aut a tramvají.

Osudové setkání? Co když se ale minulost malinko pozmění, odkloní život jinam a tenhle okamžik nikdy nenastane?

No nedali byste mu facku? Tom Hollander je coby dramatik Harry stejně nesnesitelnej jako ve svých jiných rolích.

V jednom okamžiku, právě když jsem se mírně naklonil pro další sousto, se můj pohled potkal s pohledem jakéhosi kluka, co seděl asi tři stolky ode mě. Vytuhnul jsem v nepřirozené pozici a z housky, co jsem křečovitě držel v ruce, začala pomalu kapat majonéza. Po několika dlouhých vteřinách jsem si uvědomil, že na sebe pořád oba stejně vytrvale zíráme a zbaběle jsem uhnul pohledem. Nebyl jsem prostě tohle spojení schopen v reálném čase zpracovat. Co kdybych se o něco pokusil a on nebyl náš?! V panice jsem se zvedl a vystřelil ven.

Budete-li se vracet do roku 1993, nezapomeňte si okolkované peníze.

Když jsem ušel kus cesty směrem k Bílé labuti, naskočil můj matfyzácký mozek a já si uvědomil, že zatímco zvenku je do restaurace skvěle vidět, zevnitř ven nikoliv. Otočil jsem se, abych se vrátil zpátky a nenápadně se podíval, zda tam ten kluk ještě je. Když jsem se dostal až na dohled, se zklamáním jsem zjistil, že jeho židle už je prázdná. Podíval jsem se na stolek, kde seděl, a zahlédl tam časopis. Šel jsem blíž a nalepený na sklo se snažil zjistit, co to tam zapomněl. Můj tep se zrychlil. Byla to mně dobře známá SOHO Revue. Zoufale jsem se rozhlédl po restauraci, po mém princi se už ale slehla zem. Od té doby jsem potkal spoustu kluků a zažil moře věcí. Stejně mě ale čas od času napadne, co by bylo, kdybych zareagoval jinak.

Ale asi je to dobře, že to neumíme přetočit. Jak nás poučil Richard Curtis, každá sebemenší změna minulosti náš život odkloní úplně jinam. A já jsem celkem rád, že jsem tam,
kde jsem :-).

Sdílej s ostatními

« zpět
© 2009-2017 Roman Němec
Navštivte také: Připravovaný film O otci | IDEAS DESIGN | ČSFD | TIMELAPSE.ORG | VÝPRAVY S CESTOVATELI | I AM KRYŠPÍN | LEONA HRNKOVÁ | DOC. JUDR. MILAN KINDL, CSC. | ATELIÉR POBŘÍSLO