Roman Němec Roman Němec - filmo/videografie

V tom domě straší

5. prosince 2013

Závěr roku bývá v našem byznysu hektický. A tak když na schůzce u klienta pronesu: „Zastavte se u nás v agentuře kdykoliv, já teď žiju v práci,“ zasměje se a odpoví: „To já taky.“ Nikomu už raději nevysvětluju, že to bylo z mojí strany míněno zcela vážně, protože se mi kancelář po kadaňském požáru našeho bytu stala, doufám že opravdu jen dočasným, domovem. Není to úplně ideální otevřít ráno oči a být v práci, stejně jako večer, když člověk sedí ještě v půl jedenácté u stejného počítače. Ale má to i své výhody.

Být o 147 let starší, tohle by teď byla patrně moje sousedka.

Naše agentura sídlí ve stovky let starém domě v samém historickém centru města Chomutova. Jeho vybavení se samozřejmě liší od toho, na které jsem byl léta zvyklý z kadaňského bytu. Není tu myčka nádobí, není tu kuchyňský sporák, ba není tu dokonce ani televizní signál. Zato ve sklepě máme firemní vinárnu a o patro výše velkou zasedací místnost s klenutým stropem, neuvěřitelnou kostelní akustikou a projekční plochou soukromého kina s úhlopříčkou bezmála šest metrů. Takový dům vám zgruntu změní životní rituály.

Večer zpravidla seběhnu do vinárny, naleju si dvoudecku dobře vychlazeného vína a přesunu se do promítacího sálu, který jsem si dovybavil pohodlným křeslem, abych zhlédl nějakou tu perličku světové kinematografie. To křeslo zásadně nepoužívám v pracovní době a jeho užití je obecně zapovězeno všem zaměstnancům i klientům (já jim taky nelezu do obýváku). Je to vlastně aktuálně můj jediný opravdu privátní prostor.

Se spaním tady to byl zpočátku problém, protože v noci se odevšad ozývá nejrůznější vrzání, bublání a škrundání. Zkrátka tu straší.

Když jsme tento dům před lety rekonstruovali, nechali jsme vyrobit i věrnou repliku vstupních dveří. Ty staré truhláři rozebrali, aby si mohli rozkreslit všechny jejich součásti. Pod jednou kazetou našli fotografii ženy (její hodnota spočívá mimo jiné v tom, že pochází z roku 1866 a již je exponována na fotopapír, jehož vynález byl patentován teprve v roce 1850) a text napsaný přímo na dřevo datovaný právě rokem 1866. Tehdy patrně majitel domu dveře rovněž rekonstruoval a při té příležitosti do nich tajně vložil svědectví své doby. Nedávno jsme předali pro nás nesrozu­mi­tel­ný nález řediteli chomutovského oblastního muzea, panu inženýru Stanislavu Dědovi, který byl tak laskav, že ve spolupráci s německým partnerem muzea dávný záznam přečetli a pře­ložili. Ukázalo se, že v domě byli patrně ubytováni pruští důstojníci (kolem roku 1866 byla skutečně v Chomutově pruská armáda) a jeho majitel byl povinen se o ně starat a živit je. V textu ukrytém uvnitř dveří zaznamenal, co všechno museli oficírům denně dávat a sami měli hlad a nouzi:

Když byly tyto dveře udělány
byli přece Prusové v Komotau.
Každý musel mít ráno hrnec
kafe. V 10 hodin máslové preclíčky,
v poledne 3 libry masa i se zeleninou a
vejce. Odpoledne kafe a znovu
6 máslových preclíčků.
Večer 3 holby piva 8 kusů cigár
libru masa půl bochníku chleba
Watzofski
Pamatujme na naši velkou bídu
co se usadila jako rakovina!
1866

Mimochodem libra byla přibližně půl kilogramu a holba polovina pinty, přičemž pinta v 19. století byla asi 1,9 litru. Takže 3 holby piva daly skoro 6 dnešních lahváčů na každého vojáka a večer. A pak tady mám klidně spát…

Sdílej s ostatními

« zpět
© 2009-2017 Roman Němec
Navštivte také: Připravovaný film O otci | IDEAS DESIGN | ČSFD | TIMELAPSE.ORG | VÝPRAVY S CESTOVATELI | I AM KRYŠPÍN | LEONA HRNKOVÁ | DOC. JUDR. MILAN KINDL, CSC. | ATELIÉR POBŘÍSLO