Roman Němec Roman Němec - filmo/videografie

Tvůrčí etapy

1. Etapa předrevoluční

Jirka Novák zvaný Jenda na koleji (1987)

Asi si nepamatuju léto, které bych v dětství nestrávil na táboře. Některé byly celkem fajn, většinu z nich jsem ale nesnášel. Ranní rozcvičky, společné nástupy, služby, hlášení a řada dalších formalit a povinných činností tvořily každodenní dril, ve kterém jsem jen těžko nacházel vysněnou romantiku dobrodružných výprav a klukovského přátelství ve Foglarovském pojetí.

Když jsem pak po letech začal studovat učitelství na Matfyzu, zapřísahal jsem se, že to budu dělat jinak. S partou kamarádů jsme začali pořádat úplně odlišné tábory. Založené na svobodě a neformálnosti (tohle zní z dnešního pohledu asi banálně, psal se ale rok 1988 a mně bylo dvacet). Tábor nebyl organizován po oddílech a družinách, nenastupovalo se v pionýrských šátcích kolem vlajky, ani jsme se nepachtili za žádnými „plameny a cestami“ (pamětníci ví, o čem mluvím). Na nástěnce bylo každý den vypsáno několik činností a každý mohl jít tam, kam ho srdce táhlo. Někdo šel sportovat, někdo zpívat, jiný fotit… A když jsme chtěli, aby se všichni zapojili do společného projektu, zinscenovali jsme nějakou mimořádnou situaci. Například únos jednoho z účastníků s příjezdem policie, která požádala ostatní o pomoc při pátrání. Nikdo netušil, že jde o hru, každý dostal svůj úkol, který bral neuvěřitelně vážně. K aktivitám jsme podněcovali, nikdy jsme je nevynucovali. Všechny činnosti jsme navoněli tak, aby působily lákavě magnetizujícím dojmem. Předepsané svazácké metodiky jsme nahradili vlastními zásadami. To se soudružkám z okresního výboru SSM pochopitelně moc nezamlouvalo, na konci osmdesátých let se už ale zmohly jen na kontroly nádobí v kuchyni a počtu spacáků ve skladu.

Simča s Medvědem na Letné 1989

Místo stožáru s vlajkou mělo naše tábořiště čtyři sešitá prostěradla natažená mezi stromy. Tušíte správně – promítací plátno. Po bazarech jsme koupili za pár korun několik starých promítaček (16 mm) a dali z nich dohromady jednu funkční. Z Ústřední půjčovny filmů jsme si pak nechávali posílat vlakem filmy jako Tenkrát na Západě nebo Kdyby tisíc klarinetů (oba třícívkové, takže projekce vyžadovala dvě přestávky pro výměnu kotouče). Naše prázdninové akce měly fenomenální úspěch, protože byly jiné. Jejich účastníci s námi jezdili i po tom, co opustili základní školu.

Z této doby pochází můj první dokument Kořeny násilí (1989). Snažil jsem se v něm vyjádřit názor, že většina násilí je reakcí na vnější tlak a je tedy důsledkem problémů, nikoliv jejich příčinou (opět nutno posuzovat v kontextu doby).

Pak následovalo několik dokumentů zachycujících naše tábory. Prázniny na jedničku (1989), jejichž premiéra musela být odložena kvůli generální stávce, a čerstvě porevoluční Jahodové prázdniny (1990).

2. Etapa porevolučního nadšení

Natáčení Jahodových prázdnin 2 (1992)

Listopadové události přinesly spoustu změn. Získali jsme formální svobodu a naše táborová koncepce vystoupila z undergroundu. To ale ještě neubralo na jejím kouzlu. Byli jsme plni očekávání a vizí a těšili se, že teď to u nás bude jako v Americe. Prožívali jsme tady zkrátka svůj americký sen. Nadšení, odhodlaní,… Získal jsem pocit, že teď můžeme všechno. Třeba i natočit celovečerní hraný film. V této atmosféře se zrodily Jahodové prázdniny 2 (1992), které měly v komediálním stylu připomenout momenty, které se v těch táborových letech v přesné či méně přesné podobě udály. „Nabouranej auťák a holky, kámoš vždycky po ruce, leccos se smí a ještě víc může, zkrátka Amerika může bejt všady…“, motto, esence a vlastně i obsah filmu. Ve stejném duchu vznikla i ústřední píseň filmu Let’s go America.

3. Etapa opulentních mejdanů

Těžkej Pokondr (2002)

V roce 1993 jsem začal podnikat v oblasti reklamy, což mě naprosto pohltilo. Na koníčky nebyl čas a tak i kamera skončila zahrabaná hluboko ve skříni. Stará láska ale jak známo nerezaví a bylo jen otázkou času, kdy se k pohyblivým obrázkům zase vrátím (přišlo to v roce 2000). Mezi tím vynalezli miniDV kazetu a započala éra digitální. Pro pobavení svých přátel a známých jsem začal produkovat komponované estrádní pořady a pořizovat jejich videozáznamy. V roce 2001 I am what I am, 2002 The Show Must Go On, 2003 V minutě se svlečou. Vedle toho vznikla řada dalších videí, z nichž nejúspěšnější byl Gen (2002).

4. Etapa cestovatelská

Ve stejné době se probudila i moje další vášeň – cestovatelská. Kameru jsem začal tahat skoro na všechny výpravy, čímž jsem se stal pro svoje spolucestovatele nesnesitelnou brzdou. A zatímco Etapa opulentních mejdanů, zdá se, definitivně skončila, Etapu cestovatelskou si užívám pořád. V roce 2002 jsem zachytil kousek báječného života letní Ibizy (Live in Ibiza – 2002). Později pak neméně pohodový Mykonos (Obrázky z Mykonosu – 2005).

Sopka Puu Loa na Havaji (2009)

V květnu 2006 začal seriál American Way. První díl mapuje naše putování po východním pobřeží, druhý pak (2007) po západním pobřeží USA. Třetí vás provede po Havajských ostrovech (2009), čtvrtý po Aljašce (2010) a konečně pátý po Yellowstonu (2011).

© 2009-2017 Roman Němec
Navštivte také: Připravovaný film O otci | IDEAS DESIGN | ČSFD | TIMELAPSE.ORG | VÝPRAVY S CESTOVATELI | I AM KRYŠPÍN | LEONA HRNKOVÁ | DOC. JUDR. MILAN KINDL, CSC. | ATELIÉR POBŘÍSLO