Roman Němec Roman Němec - filmo/videografie

Personal Jesus

24. července 2013

Onehdá se mě někdo v souvislosti s blížícím se pražským koncertem Depeche Mode zeptal, jestli jsem Depešáky poslouchal vždycky. To jako vážně?! Všechny Husákovy děti přece poslouchaly Depešáky. Nikdo neměl šanci uniknout „Nové vlně“.

Koncert Depeche Mode, Praha 23.7.2013

Pro mě má navíc tahle kapela význam takřka osudový. Když poslouchám jejich starý věci, u každé konkrétní skladby si dodnes vybavuju nějakou zásadní událost, situaci, zážitek, který jsem při jejích tónech prožil. A že toho bylo. Lásky, vztahy, trapasy, diskotéky, mejdany, jeden pohřeb, život na koleji,… To je asi důvod, proč když na koncertě, kde je 30 tisíc lidí, David Gahan spustí třeba „try walking in my shoes“, se rázem ocitnu v jiném časoprostoru a znovu se mi rozbuší srdce úplně stejnou frekvencí jako tehdy v devadesátkách.

Letos byli Depešáci v neuvěřitelné formě.

Kult černé a bílé navzdory času.

Obdivuju Davida Gahana. Je pro mě ztělesněním víry, že se člověk dokáže vyhrabat z jakýchkoliv sraček. Včera byl v neuvěřitelný formě. Díval jsem se na něj a nechápal, jak je možný, že to co vidím a slyším na vlastní oči / uši, je realita jen několik desítek metrů vzdálená ode mě. Pořád stejně silný a čistý hlas, pořád ty nekončící otočky s mikrofonním stojanem za krkem a co je nejnepochopitel­nější, pořád stejně vypracovaná postava a pevný břicho. Pokud to konfrontuju s tím, čím vším si prošel (drogová závislost, lehký infarkt, deprese, pokus o sebevraždu, zhoubný nádor, žaludeční potíže ad.), dává mi to svým způsobem perverzní víru, že člověk může přežít snad všechno (však taky doktoři Davidovi přezdívají „kočka“ a odpočítávají mu, o kolik životů už přišel). Pro mě je to tragicky povzbuzující.

Právě dnes (23. července) oslavil tady v Praze Martin Gore dvaapadesáté narozeniny.

Když je opravdu hodně mizerně, jdou někteří lidé do kostela. Já, když mi bylo někdy opravdu mizerně, si nasadil sluchátka a pustil do sebe v co největší palbě některou desku od Depeche Mode. Zavřel jsem oči a ve svém černobíle zařízeném bytě nechal do mozku proudit ty jedinečný vibrace, který tahle muzika má v sobě. Myslím, že je v nich kus toho drogovýho opojení, ale i bezvýchodný temnoty, ve které se utápěl Gahan. Během několika vteřin vás začne unášet, vy se okamžitě vzdáte veškeré kontroly, jen plujete nicotou a necháváte za sebou všechna závaží, abyste mohli vystoupat ještě výš. Jestli on ten Gahan nakonec nebude můj Personal Jesus.

Od roku 1990, kdy Depešáci přiletěli svým vlastním speciálem do Prahy poprvé, jsem s jedinou výjimkou nevynechal ani jeden jejich koncert (na ten plánovaný únorový už mám rovněž lístek). Možná je to taky závislost, nicméně ten pocit, kterému tam člověk podlehne, a který je neplánovaný a vlastně i pokaždý neočekávaný, je asi tou kýženou euforií, pro kterou se tam znovu prodíráte třicetitisícovým davem. A vždycky se dostaví ten přesun vědomí do konkrétních okamžiků minulosti, vždycky se zvýší tepová frekvence. Tyhle časové teletransporty mě nutí, ať chci nebo ne, ohlídnout se zpátky. Takže pokud jiní lidé bilancují na Silvestra a dávají si předsevzetí do nového roku, já bilancuju zhruba v tříletých intervalech na koncertech Depeche Mode. Promítám si ty dávné časy až po současnost, podrobuju je kritice a usiluju o jakousi dramaturgii dalšího vývoje, aby až přijde ten okamžik, kdy se mi promítne celý život, jsem nemusel se zklamáním konstatovat: „Bylo na co koukat. Ke konci už ale trochu nuda.“


Celkovou fotku jsem pořídil svým mobilem, autorem ostatních fotek je Petr Klapper.

Článek v mém blogu o minulém koncertě Depeche Mode z 15.1.2010 zde.

Sdílej s ostatními

« zpět
© 2009-2017 Roman Němec
Navštivte také: Připravovaný film O otci | IDEAS DESIGN | ČSFD | TIMELAPSE.ORG | VÝPRAVY S CESTOVATELI | I AM KRYŠPÍN | LEONA HRNKOVÁ | DOC. JUDR. MILAN KINDL, CSC. | ATELIÉR POBŘÍSLO