Roman Němec Roman Němec - filmo/videografie

O cestě jednoho anděla z papíru na filmové plátno, díl 3.

3. února 2013

Jedním z nejtěžších úkolů během příprav natáčení je najít vhodné lokace. Při psaní povídky, která byla předlohou scénáře, jsem měl velmi konkrétní představu o tom, kde by se měly jednotlivé scény příběhu odehrávat. Bohužel množství peněz, které jsem mohl utratit za tento film, bylo značně omezené, a tak jsem se musel smířit s řadou kompromisů.

Lokace

Neplatí to ovšem pro bar, kde se odehrává ústřední dialog mezi dramatikem Švejrou a jeho strážným andělem. Díky vstřícnosti managementu a personálu kadaňského hotelu a restaurace Split jsme mohli natáčet v unikátním interiéru navrženém známým českým architektem Vítem Brandou.

Natáčení v pražských exteriérech byla jedna velká improvizace. Když je teplota hluboko pod bodem mrazu, chybí nejen šatna…

Horší to bylo s domem, ve kterém Švejra bydlel. Měl to být historický bytový dům v centru Prahy. Hledali jsme budovu se spirálovým schodištěm, po kterém by mohl Švejra běžet, zatímco jej středovou šachtou sleduje pohybující se kamera. Týdny jsem otravoval všechny známé i neznámé a tahal z nich tipy na takový dům. Získal jsem jich několik malostranských, staroměstských i vinohradských, většinou byl ale problém se do nich už jen dostat. A když se mi to nakonec podařilo, zpravidla jsem zjistil, že schodiště sice kruhové je, ovšem bez stře­dové šachty nebo s šachtou velmi úzkou.

Jeden tip byl ale výjimečný. Legendární dům v Široké ulici 12 na Starém Městě. Sousedí s kavárnou Franze Kafky a Jiří Menzel tady kdysi natáčel Skřivánky na niti. O tento dům jsem hodně stál. Vchod do něj se ale skrývá za přísně vyhlížející mříží a tak mi nezbylo nic jiného, než se před něj postavit a počkat, zda nepůjde nějaký jeho ochotný obyvatel. Po chvíli čekání z domu vyběhl jakýsi muž. Oslovil jsem ho, ani se však nezastavil. Kamsi spěchal a tak jsem kus cesty běžel s ním, abych se ho zeptal na ono schodiště. „Teď nemám čas,“ odsekl mi, avšak zbytek věty mi dal jistou naději. „Počkejte, až se vrátím.“

Natáčecí den začal poněkud chladně.

Zachoulil jsem se hlouběji do kabátu a trpělivě čekal. Asi po dvaceti minutách se opravdu vrátil, a zatímco jsem pokračoval ve vysvětlování svého záměru, vpustil mě do domu. Byla to nádhera. Loni sice zdejší interiér prošel rozsáhlou rekonstrukcí, v rámci které do dříve volné šachty schodiště postavili výtah, to mu ovšem na noblese neubralo. Ba naopak. Výtah byl celoskleněný, ozdobený uměleckými prvky vytvářejícími dokonalou harmonii s původním interiérem. Stihl jsem od toho muže vyzvědět alespoň ještě jméno správce domu, zatímco už za mnou opět zamykal dveře oddělující šeď nevlídné ulice od tohoto skvostu.

Na internetu jsem se pak snažil najít telefon nebo e-mail na správce, avšak bezúspěšně. Napsal jsem mu proto dopis a poslal jej klasickou (šnečí) poštou do Široké 12.

Natáčení se blížilo a odpověď nepřicházela. Mezi tím jsem dostal od jednoho lokačního manažera nabídky na jiné domy, avšak ceny pronájmů (50 tisíc korun za natáčecí den) všechny tyto varianty vyloučily. Správce z Široké se nakonec ozval. Moji žádost projednalo sdružení vlastníků domu a bohužel ji zamítlo. Švejru jsme proto museli přestěhovat do vilky v Bubenči a vysněné spirálové schodiště nahradit obyčejnými schody jednoho kadaňského bytového domu.

Konečně v Korunovační stojí několik aut, při troše fantazie a vhodném úhlu kamery připomínajících ko­lonu

Komplikace na náš čekaly i v pražských exteriérech. Kromě jiných scén jsme tady potřebovali natočit příjezd taxíku do dopravní zácpy. Naplánoval jsem ji do Korunovační ulice, protože kdykoliv jsem tudy v minulosti jel do centra Prahy, stály kolony až po ruskou ambasádu. Bývávalo. Doprava je tady už dlouho plynulá a náš pronajatý taxík ulicí kroužil několik hodin, než se nám podařilo nasimulovat alespoň krátkou frontu aut (počkali jsme na chodníku, až se nahromadí auta před semaforem a pak se za ně zařadili). Během toho jsme ještě stihli prorazit pneumatiku doprovodného vozidla, které vezlo velký stativ a taxík celou tu dobu statečně následovalo.

Smůla se nás držela celý den. Místo pro další scénu, ve které hraje významnou roli louže u chodníku, jsem vybral v Bubenči, poblíž parku Generála Lázaro Cárdenase. Obhlídky jsem ale dělal během víkendů a ještě k tomu za sucha (hledejte místo pro louži, když už týdny nepršelo) a tak jsem netušil, že ve všední den tady parkují po obou stranách ulice desítky aut a i kdyby tu tedy nějaká louže u chodníku byla, rozhodně ji neuvidíme. Kousek místa jsme nakonec našli o několik stovek metrů dál v sousední ulici před ruskou diplomatickou vilou, do které jsme tedy Švejru přestěhovali, aniž by to její obyvatelé tušili. Louži jsme si pod dohledem několika bezpečnostních kamer ruské ochranky vyrobili sami, s použitím 50 litrů vody, co jsme vezli s sebou v kanystrech.

Výroba této louže spolkla 50 litrů vody.

A tak nakonec, ostatně jako vždy, všechno nějak dopadlo. Moje původní představy sice vzaly za své, Švejra se musel smířit s tím, že nebude bydlet u Staroměstského náměstí a já s tím, že budu muset do Prahy s kamerou ještě minimálně jednou (ve skutečnosti třikrát) dodělat to, co jsme nestihli. Vím ale přesně, co by na to řekl můj strážný anděl: „Co naděláš, asi to tak má bejt…“


Neutekl ti některý díl povídání O cestě jednoho anděla z papíru na filmové plátno?

Fotografie z natáčení Štěpán Malast

Sdílej s ostatními

« zpět
© 2009-2017 Roman Němec
Navštivte také: Připravovaný film O otci | IDEAS DESIGN | ČSFD | TIMELAPSE.ORG | VÝPRAVY S CESTOVATELI | I AM KRYŠPÍN | LEONA HRNKOVÁ | DOC. JUDR. MILAN KINDL, CSC. | ATELIÉR POBŘÍSLO