Roman Němec Roman Němec - filmo/videografie

Můj život ve veřejném prostoru

19. února 2014

Čas od času se mě někdo zeptá, jak že se mám (v posledních měsících se to děje častěji, než kdykoliv předtím). Zpravidla bez přemýšlení odpovídám, že výtečně, už proto, že vím, že to málokoho opravdu zajímá. Když tu tak ale dneska sedím, nutí mě to k zamyšlení, jak že se to tedy vlastně doopravdy mám.

Co žiju ve veřejném prostoru naší firmy, změnila se spousta věcí. Předně jsem trvale unavenej, patrně z toho důvodu, že tělo nepřepíná mezi pracovním a domácím režimem. Cítím se asi jako můj „starý“ mobil, který se se mnou po dvou letech věrné služby znenadání nepěkně rozloučil, když po několika svévolných vypnutích (patrně myšlených jako varování) prostě už nenaskočil.

Samsung Galaxy S2 jsem proto včera zupgradoval na Samsung Galaxy S4 a strávil skoro celý den oživováním nového aparátu. Už tě vidím, vážený čtenáři, jak kroutíš hlavou nad tím, co mi na zprovoznění mobilu trvalo tak dlouho v dnešní době kloudů a automatických synchronizací. Potíž je v tom, že o skutečnosti, že mám nějaký Samsung zálohovací účet, jsem se dozvěděl až včera. No to je jedno, ztráta několika kontaktů, nějaký muziky a pár fotek mě přece po událostech loňského října nemůže rozházet.

Já vím, že kdyby byl Murray Bartlett bez toho hroznýho knírku, bylo by to celý tak nějak lepší, ale stejně je miluju.

Teď tu sedím a užívám si s širokopásmovými sluchátky poslech úplně nový muziky. Minulý týden jsem začal sledovat nový seriál HBO Looking (jo, dostali mě). Nevím, jak to dělají, ale závěrečný titulky podkreslí pokaždý songem, ze kterýho jsem totálně odvařenej. Vždycky rychle spustím Shazam a stáhnu si rovnou celý album. Takže teď mi tu duní do uší Morrissey, který se postaral o tečku pátého dílu. Předsevzal jsem si, že když se mi nebude nějaká skladba líbit, nemilosrdně ji z telefonu oddeportuju, bych si nezasíral novou kartu. Bohužel po dvou Plzních se to nějak zvrtlo a krásný mi přijdou úplně všechny tracky.

Ale zpátky k věci. V našem kinosále máme převážně zimu, takže trávím více času se čtečkou Kindle, co jsem dostal od Ježíška (tedy vlastně od mojí milované sestry). Od Vánoc jsem už přelouskal asi devět titulů, na což jsem náležitě pyšnej, neboť tolik jsem toho nenačetl ani před maturitou. Jo a na Depešácích jsem minulý pondělí samozřejmě byl. Měl jsem sice kurevskou smůlu na místo (vedle mě plápolal jakýsi Polák silně zapáchající potem a alkoholem, který mě ve stístěném prostoru úděsné Sazka arény neustále fyzicky inzultoval a stínil ve výhledu a za mnou pak jakási skupinka manažerů západního typu, kteří celý koncert zabořeni do úzkých sedaček prokecali na téma možnosti komerčního zhodnocení dostupných emailových databází na českém trhu), ale stejně jsem si to užil. Od Davida Gahana jsem byl v jistém okamžiku pouhopouhých deset metrů a kdyby můj starý mobil již býval nestávkoval, tak bych býval měl možná i nějaký obrazový důkaz.

Skutečným úpadkem by bylo zmeškat setkání s DM. Foto Tomáš Krist.

Dneska jsem se byl podívat, jak pokračuje rekonstrukce našeho domu v Kadani. Když jsem vešel na staveniště, zahlédl jsem na nástěnce parte. Sousedka, co bydlela léta v bytě přímo pod námi, nedávno zemřela. Bylo jí pětašedesát, což mně bude za pouhopouhých dvacet let. To mě nutí, můj milý čtenáři, uzavřít pro tuto chvíli tento blog a seběhnout si o čtyři patra níže pro třetí pivo. A pokud ti přišel tento příspěvek tak trochu slátaný a roztěkaný, věř, že tak nějak se právě mám. Tak se na mě nezlob, potřeboval jsem se prostě jenom vykecat.


O minulých setkáních s Depeche Mode:

Sdílej s ostatními

« zpět
© 2009-2017 Roman Němec
Navštivte také: Připravovaný film O otci | IDEAS DESIGN | ČSFD | TIMELAPSE.ORG | VÝPRAVY S CESTOVATELI | I AM KRYŠPÍN | LEONA HRNKOVÁ | DOC. JUDR. MILAN KINDL, CSC. | ATELIÉR POBŘÍSLO