Roman Němec Roman Němec - filmo/videografie

Kterak jsem začal chytat čas 2.

9. září 2012

Můj timelapsový debut „My Country, My Time“ je od pátku on-air. Sluší se poděkovat všem, kteří jej sdíleli a komentovali. První ohlasy jsou veskrze pozitivní, což, nebudu zastírat, mi dělá velmi dobře. A zatímco v tuzemsku bylo video označeno za „kulervoucí dílko“ (díky Petře ;-), v zahraničí se často podivují nad tím, jak že krásný je ten náš kraj. Velmi mě potěšila poetická recenze na Facebooku Jana Losenického. Známý český cestovatel Karel Wolf zase napsal: „co já vím, tak je to první pořádný kousek z Čech“ (doufám, že si to přečte někdo z CzechTourismu :-).

No a moje ego samozřejmě pošimrala i pochvalná slova respektovaných amerických timelapsových fotografů jako třeba Simona Christena nebo Johna Eklunda. Takže všem moc díky za slova podpory, která mi dodávají odhodlání a energii do dalšího štrapácení po českých luzích a hájích.

   Tento článek navazuje na předcházející: Kterak jsem začal chytat čas    

Touha po mimořádných záběrech mě v průběhu letošního léta vyháněla do přírody téměř každý den. Díky tomu jsem posbíral mnoho historek a zážitků, aniž bych cestoval dále než nějakých 35 kilometrů od svého bytu.

Východ Slunce na Úhošti

Hmyzáci

Často dlouhý průběh snímkování timelapsu ohrožuje spousta vlivů. Snímaný jev uteče ze záběru (jo, to se děje nejen při natáčení lidí či zvířat, ale i u krajinek) – nejčastěji za to může oblačnost, která buď úplně a napořád zakryje snímané Slunce, Měsíc či hvězdy nebo se naopak sama rozpustí, pokud má hrát v záběru nějakou svoji roli. Jednou se mi však stalo i to, že Měsíc v úplňku, na který jsem se dlouho chystal a lezl kvůli němu navzdory mým závratím na „mrakodrap“, se do záběru vůbec nedostal, protože svoji špatně odhadnutou drahou snímanou scénu prostě objel (pokud tě to zajímá, je to jediný nepoužitý záběr, který jsem samostatně zveřejnil na YouTube).

Klínovec v záři nebeského reflektoru

Mnohem zákeřnější jsou však nežádoucí objekty, které se v záběru objeví nečekaně a krátce. Auto projede přímo před foťákem po poli, zvědavec nakoukne do objektivu. Někdy to může být zajímavým zpestřením, většinou jsou však takové vpády velmi rušivé. A úplně nejhorší je hmyz. Pokud by byl ve výsledném videu identifikovatelný, pak by snad ani nevadil. Většinou však komáři a jim podobná havěť létá chaoticky vysokou rychlostí, takže se projeví jen jako neurčité skvrny či šmouhy náhodně se objevující v obraze. Tedy s výjimkou jedné můry, která se mi při nabírání noční oblohy rozvážně rozplácla na skle objektivu a rozhodla se tam setrvat delší dobu.

Retušovat komáří fleky na pěti stovkách fotek, přičemž na každé z nich jsou ty mrchy jinde, pak není žádný med.

Ostatně hmyz se mě při mých výpravách do přírody něco natrápil. Těsně před setměním mě napadl roj létajících mravenců na kadaňské rozhledně. Neprozřetelně jsem vlezl na jejich území, a tak mi obalili bundu po vzoru svých masožravých kolegů z Indiana Jonese a ne a ne se nechat setřást. Na poli u Vysoké Jedle se mi zase zabydlel roj much v autě. Za volantem jsem se po nich na cestách oháněl ještě tři dny potom (ani nechci pomyslet, z čeho tam celou tu dobu žily).

O délce snímání timelapsu pak nejlépe vypovídá příhoda z Jelení skály, kde si během snímaného západu Slunce dokonce stihl pavouček natáhnout pavučinu ve sluneční cloně mého objektivu.

Nečekaná setkání

Jak už jsem se svěřil v předchozím příspěvku, narazil jsem při toulkách Krušnými horami na mnoho volně žijících (i chovaných) zvířat. Setkání s divočáky v úpatí stolové hory Úhošť těsně po svítání mě celkem vyděsilo. Naštěstí divočáci byli zjevně vyděšení také – v tuhle roční dobu, uprostřed léta, tak divný stvoření se šálou, zimní čepicí a „lyžemi“ na rameni na tomhle kopci určitě ještě neviděli (dolly stage nosím na rameni v pouzdře na lyže).

Seznámil jsem se i s řadou lidí, které většinou přilákal dvoumetrový pojezd s poskakujícím foťákem pořizujícím snímek za snímkem.

Nečekaný nález při rozednění na vrchu Meluzína

Některá setkání však byla velmi překvapivá. 29. srpna 2012 jsem se před úsvitem již po několikáté vydal na vrch Meluzína (1094 m n.m.), abych zachytil tentokrát východ Slunce. Vyškrábal jsem se tam s čelovkou na hlavě ještě za úplné tmy. Vylezl jsem na jednu z osvěd­čených skalek, spustil foťák, navlíkl si ještě jeden svetr a uvelebil se mezi kameny, aby na mě moc nefoukalo (Melu­zína se nejmenuje Meluzína nadarmo).

Když se trochu rozednělo, koukám pod skalku, na které sedím, a co nevidím – dvě mumie (na fotografii v pravé polovině nahoře). Po úvodním leknutí jsem dospěl k závěru, že nepůjde o Dexterovské oběti (byly v celku), ale patrně o dva trempíky, co se rozhodli přenocovat na jednom z nejvyšších kopců Krušných hor.

Tak jestli se nějakým způsobem dostanou k tomuto článku, tak je zdravím a ujišťuju, že nejsem blázen. Jen si povídám sám se sebou, když fotím. ;-)


Sleduj můj blog, v příštím článku se podělím o pár zkušeností s těmi, kteří by si chtěli timelapse sami vyzkoušet (viz článek Téma timelapse potřetí, tentokrát pro fajnšmekry).

Video „My Country, My Time“ můžeš zhlédnout na Vimeo nebo YouTube. Stahovat můžeš ze stránky videa.

Sdílej s ostatními

« zpět
© 2009-2017 Roman Němec
Navštivte také: Připravovaný film O otci | IDEAS DESIGN | ČSFD | TIMELAPSE.ORG | VÝPRAVY S CESTOVATELI | I AM KRYŠPÍN | LEONA HRNKOVÁ | DOC. JUDR. MILAN KINDL, CSC. | ATELIÉR POBŘÍSLO