Roman Němec Roman Němec - filmo/videografie

Kterak jsem začal chytat čas

13. srpna 2012

Propadl jsem novému koníčku. Inspirován Sheldonem Neillem, Colinem Delehanty a samozřejmě Tomem Lowe (TimeScapes: The Movie) jsem si pořídil Stage Zero Timelapse Dolly, vyrazil do Yosemite a plný odhodlání (leč bez jakýchkoliv zkušeností) se pustil do chytání času.

Kouzlo timelapse

Já a moje nová hračka

Pokud tento článek čte někdo, kdo se s timelapse ještě nesetkal, měl bych asi stručně vysvětlit, oč vlastně jde. V principu je to kontinuální pořizování sekvence fotografií v určité, zpravidla pravidelné, periodě a následné vytvoření videa z této sekvence. Tím, že je perioda fotografování jednotlivých snímků podstatně delší (v řádech sekund), než snímková frekvence videa (u nás 25 obrázků za sekundu), dojde ke značnému zrychlení snímaného dění. Ve videu tak ožívá i to, co při běžném pozorování máme za statické a dostáváme tak možnost nahlížet na svět zcela novým způsobem.

Je to podobné, jako když pozorujeme věci z velké výšky. Získáváme nadhled, díky kterému vnímáme věci v širších souvislostech. Timelapse zprostředkovává to samé, avšak nikoliv v prostoru, ale v čase. A to je na něm fascinující.

Zdá se to prosté, avšak zdání klame

Přestože se výše popsaný princip snímání jeví naprosto jednoduše až banálně, udělat touto metodou zajímavé video vůbec jednoduché není. Výsledný děj samozřejmě zásadně ovlivňuje volba snímané scény. Na její kompozici se však v případě timelapsu podepisuje světlo definované obvykle drahou Slunce nebo Měsíce, okolním terénem, oblačností a řadou dalších faktorů, které jsou mnohdy (téměř vždycky) nepředvídatelnými proměnnými. A tak je všechno nejen o volbě místa, ale hlavně o správném načasování. To činí z timelapsování koníčka extrémně časově náročného. Na některých místech jsem byl v přesně danou dobu i pětkrát a strávil na nich hodiny, než se mi podařilo nasnímat deset použitelných sekund výsledného videa. Navíc dobré počáteční podmínky ještě nezaručují, že bude dobrý celý průběh snímání.

Samotná v poli

Přichází soumrak

Pár historek z natáčení

Asi každá nová záliba přináší spoustu nových zážitků a zkušeností. V Yosemite pro nás byli kromě neznalosti terénu, absence mraků a naopak všudypřítomnosti kalifornského letního vedra největším problémem turisté. Nekontrolovatelně lezli i do míst, kde byste neočekávali kamzíka, natožpak tlouštíka v sandálích s kompaktem na krku. Zabránit jim, aby vnikli během hodinového snímání před váš objektiv, byl úkol mnohdy nadlidský. Nejproblematičtější jsou samozřejmě děti. Dvoumetrová dolly stage přitahuje jejich zvědavost jak světlo noční můru a za nejlepší způsob, jak zjistit, co se tady děje, považují nahlédnout přímo do objektivu. Když přišel zpocený tatínek s poletující dcerkou na vyhlídku, kde jsme snímali Half Dome, požádal jsem ho, ať nechodí před nás, protože děláme timelapse. Uznale pokýval hlavou a zavolal na holčičku, ať neleze, kam právě leze, protože děláme timelapse. Holčička hned přiběhla a zvědavě se zeptala: „A tatí, co je to timelapse?“ – „Well,“ otočil se na mě tatínek, „co je to vlastně ten timelapse?“

Half Dome (Yosemite National Park, USA) při západu Slunce

Všude dobře, doma nejlíp

Sfingy u Měděnce

V Yosemite jsem pochopil, že se dobrý timelapse projekt nedá udělat bez dobré znalosti místa. Tatáž krajina působí zcela jinak nejen v různém ročním období, ale i v různou denní dobu. Zásadní roli hraje samozřejmě i počasí. Proto jsem se rozhodl, že svůj timelapsový debut nasnímám doma, v Krušných horách, kde to znám přecijenom podstatně lépe, než v Kalifornii. A tak už několik týdnů téměř denně vyrážím do přírody a mapuji místa, která stojí za hodiny stráveného času (denní timelapse se snímá přibližně hodinu a následně se zhruba 3 až 10 hodin postprodukčně zpracovává ještě před střihem). Znají mě už jak místní jézedďáci, tak lesáci, kteří mě v před­stihu informují, kde se co střílí, abych nepřišel k úhoně.

Dejte mi pevný bod a roztočím Slunce

7. srpna 2012 se mi pod Mědníkem podařilo zachytit zvláštní úkaz. Štěrbinou mezi mraky prosvítalo na sklonku dne Slunce. Foukal silný vítr a poměrně rychle se pohybující oblaka přerušovala postupně sluneční paprsky, což vyvolalo dojem otačejícího se Slunce. Bohužel silný vítr rozhýbal nejen mraky, ale i můj foťák. Obraz ve výsledném videu byl proto roztřesený. Navíc začalo poměrně brzy pršet a kapky se usadily i na skle objektivu a snímání tak předčasně ukončily. Když jsem chyby záznamu doma viděl, byl jsem zoufalý, protože něco takového se nepodaří nafotit každý den. Prohnal jsem video stabilizační utilitkou proDAD Mercalli, ale s výsledkem jsem nebyl spokojený. Timelapse jsem nesnímal ze stativu, ale ze stage, takže se i foťák sám řízeně pohyboval a v sekvenci tedy nebylo vůbec nic statické. Nakonec jsem v obraze našel ten nejvzdálenější strom, jen několik pixelů velký, a prohlásil jsem ho za pevný bod. Ve Photoshopu jsem pak otvíral fotku za fotkou a pozicoval jsem je tak, aby byl tento bod vždy na stejném místě. Po deseti hodinách se mi tímto způsobem podařilo obraz vystabilizovat na přijatelnou míru a získal jsem zhruba pět vteřin unikátního videa, na kterém se otáčí Slunce.

„Dejte mi pevný bod a roztočím Slunce.“ Je to ten nejmenší stromeček vpravo nahoře.

Znalosti, zkušenosti, trpělivost, ale hlavně štěstí

Nějaké znalosti pochytíte z internetu, zkušenosti přicházejí s útrapami v akci. Třeba k nápadu oblepit stativy i stage suchými zipy pro upevnění řídící jednotky a akumulátoru mě dovedla až příhoda z kadaňského mostu. Byl to první timelapse po návratu domů. Snímal jsem západ Slunce ze stativu. Z foťáku visel kabel k řídící jednotce a z té pak další kabel k akumulátoru. Všechno tohle se jen tak lehce pohupovalo ve vánku, když přišel opravdový vítr. Akumulátor se utrhl a odletěl z mostu kamsi hluboko dolů.

Náhlý déšť na Mědníku dal zase vzniknout mému vynálezu speciální pláštěnky pro foťák a motor vozíku stage. No a termoska s horkým čajem se stala v důsledku několika opravdu chladných nocí povinnou výbavou všech večerních výprav.

Rybník Očihov (ta bílá tečka na obloze je vycházející Měsíc)

Všechno tohle je ale úplně k ničemu bez pořádné dávky štěstí. Když jsem snímal západ Slunce na Mědníku, utekly mi všechny mraky, ještě než jsem začal, a nebe se změnilo v nezajímavý plech. Ale protože se mi tohle místo moc líbilo, slíbil jsem si, že to sem přijedu předělat, až bude obloha zajímavější. A skutečně jsem se sem po několika dnech vrátil. Horizont však vypadal stejně. Jediný načechraný mrak byl úplně jinde – na jižní straně. Rozhodl jsem se jej proto objet, abych ho dostal do obrazu spolu se zapadajícím sluncem. Cesta mě zavedla na pole a dál do lesa. Mrak jsem dávno ztratil z očí a utápěl se hlouběji a hlouběji v lese. Čas běží, Slunce zapadne co nevidět a já nevidím nic. S poslední nadějí jsem dal navigaci pokyn, ať mě dovede k nejbližšímu bodu pro timelapse západním směrem (takových bodů mám uloženo několik – vždy když projíždím zajímavým místem, nechám navigaci zaznamenat souřadnici). Za deset minut jsem byl z lesa venku. Džípíeska mě sice dovedla k příjemné krajince, nevyřešila za mě ale zásadní problém – kde zastavit? Žádný odstavný pruh, jen rigoly oddělující úzkou silnici od propadlého pole. Jak rychle proběhla myšlenka hlavou – tak rychle (někdo by řekl zbrkle) jsem ji uskutečnil. Jal jsem se vyzkoušet terénní vlastnosti své Hondy CR-V a stočil volant mimo silnici. Auto se čtyřikrát zhouplo, kus popoletělo a bylo na poli. Zběžně jsem prohlédl horizont. Zastavil, vybalil a postavil stativ a stage, nasadil foťák a bez velkého rozmýšlení spustil snímání. Foťák začal poskakovat na krokově posouvaném vozíku a já měl teprve teď čas zjistit, co vlastně snímám. Zklamání. Horizont připomínal to, co jsem už viděl před hodinou na Mědníku. Jeden nudný neprůsvitný mrak kopírující vzdálené pohoří, za něj zapadající Slunce a plech. Už už jsem chtěl všechno sbalit a vrátit se domů, když mi přišla esemeska. Vytáhl jsem telefon, přečetl zprávu a začal na ni odpovídat. Když jsem pak zvedl oči zpátky na horizont, zkoprněl jsem v úžasu s otevřenou pusou. Celá obloha se zalila jasně purpurovou barvou, pozvolna se měnící ve fialovou. Juknul jsem na displej foťáku, jestli to taky vidí, pomalu od něj vycouval a začal radostně skákat po poli (samozřejmě ve vzdálenosti natolik velké, abych nepohnul se svojí instalací).

Nebeské malování u Vysoké Jedle

Jeden foťák nestačí

Po několika dnech brázdění Krušných hor jsem dospěl k závěru, že musím vozit ještě jeden foťák. Když totiž sedím u stage, která právě snímá, děje se kolem mě spousta jiných věcí, které nemám šanci zaznamenat. Honící se srnky v poli, divočáci, co se honí za mnou, myslivci, co střílejí na ty divočáky,… Už chápu, proč se točí filmy o filmech :-)

Pod rouškou noci se dějí věci

V noci timelapsuju nerad. Je zima, z lesa se ozývají divné zvuky, na nic není vidět, svítit se musí opatrně, aby to nezachytil foťák, expoziční časy jsou dlouhé, takže je třeba snímat mnoho hodin v době, kdy se chce tolik spát. Přesto se občas vyplatí všechno tohle překousnout a noční nečas v teplém svetru, šále a čepici v přírodě přečkat. Ze soboty (11.8.2012) na neděli byla noc mimořádně jasná a tak byl dobře pozorovatelný meteorický roj Perseidy z komety Swift-Tuttle, která kolem Země prolétá jednou za 130 let. Meteoritů byly na obloze vidět od 22:30 do půlnoci stovky. Některé jakoby explodovaly přímo nad hlavou. Snímat je ale není lehké, protože mají velmi vysokou rychlost a zanechávají tak na fotografii jen málo výraznou stopu. Navíc se kolem půlnoci znatelně ochladilo, orosil se celý foťák i řídící jednotka a co hůř – zamlžil se objektiv. Proto mám asi jen pět vteřin záznamu výsledného videa. Na jednom snímku jsem však zachytil meteorit přesně v okamžiku jeho nárazu do atmosféry a průvodního vzplanutí. Je to zvláštní zážitek, který v tu chvíli přebije všechny útrapy ponocování na kraji lesa.

Meteorit z roje Perseidy v okamžiku nárazu do atmosféry

To je všechno hezký, co ale výsledky?

O svých zážitcích z pořizování timelapsů bych mohl vyprávět ještě dlouho (toto určitě není poslední příspěvek v mém blogu na dané téma). Leckterý čtenář si však v tuto chvíli říká: „Kecy, kecy, co ale výsledky?“ Už brzy zveřejním svůj první timelapsový projekt. Tento článek nechť trpělivý čtenář bere jako součást uváděcí kampaně. Sleduj můj web a facebookový profil!

Do té doby moje nejoblíbenější (cizí) timelapsové počiny:

Čti také: DSLR filmová událost roku: TimeScapes by Tom Lowe

Můj timelapsový debut byl zveřejněn 7.9.2012 na Vimeo a YouTube. Stahovat můžeš ze stránky videa.

Pokračování článku zde: Kterak jsem začal chytat čas 2.

Sdílej s ostatními

« zpět
© 2009-2017 Roman Němec
Navštivte také: Připravovaný film O otci | IDEAS DESIGN | ČSFD | TIMELAPSE.ORG | VÝPRAVY S CESTOVATELI | I AM KRYŠPÍN | LEONA HRNKOVÁ | DOC. JUDR. MILAN KINDL, CSC. | ATELIÉR POBŘÍSLO